THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Smíšené instrumentální duo, jehož hudba bourá žánrové zdi. Muzikantský počin, z něhož srší intenzita vztahu dvou lidí se stejným úsilím, s jakým tito dva objíždějí svět a předávají své poselství do nejzapadlejších koutů světa. Milující, hašteřivé, vášnivé i rozpolcené spojení bicí soupravy a baskytary, při kterém jen nevěřícně kroutíte hlavou. Kolik se toho dá jen a pouze těmito dvěma nástroji vyjádřit a zahrát? Opravdu mnoho, ono totiž ne nadarmo se říká, že dobrý bubeník je půlka skupiny – v tomto případě toto pořekadlo platí absolutně. Hilary je skutečně polovinou SABOT. Druhou polovinu tvoří baskytarista Christopher, oba rodilí Američané, žijící již dlouho v Česku. Žánrová směska, kterou produkují, je natolik osobitým samorostem, že každá snaha zařadit, svázat nebo zavřít jejich rukopis do stylových krabiček devalvuje jejich tvorbu, jež dýchá, žije a pohybuje se již mnoho let ve svém vlastním teritoriu, netknutým hudebními trendy.
Punk, jazz, hard core, art-rock a mnoho dalšího jen se dvěma nástroji? Říkáte, že je to neslučitelné? No vždyť povídám, že SABOT jsou mimo škatulky! „D.I.O“ je instrumentálním šestipísním rostoucím na proměnlivém technickém rockovém poli, do velké míry hnojeném jazzovou hravostí a zalévaném hardcoreovou syrovostí v častých polohách tam, kde je baskytara přiostřena bustrem. Kompozice jsou dost technické na to, abychom mohli mluvit o vyspělosti z muzikantského hlediska a chvályhodné proaranžovanosti, nicméně každá z nich je na hony daleko nějakému předvádění. Zdaleka nejde o nějaké pokusy o hudební exhibicionismus. Skladby s sebou nesou i dost osobní náboj, který věci posouvá od technicky přesného a vybroušeného chladu do příjemné přátelské roviny, s níž není problém se identifikovat.
Mnoho kompozic na „D.I.O.“ se vyznačuje schopností vytěžit z nosného motivu naprosté maximum, drobně ho obměnit a stále hrnout do uší posluchače tak, aby se zapsal patřičně tučným písmem a třeskuté melodické hudební fragmenty mu v hlavě s patřičnou intenzitou korzovaly. Skutečnost, že je téměř celé album nahráno poměrně syrovým způsobem jen na dva nástroje, má ale přeci jen jednu vlastnost, kterou nelze označit za lichotivou. Album lehce splývá. Velmi by mu pomohlo, kdyby aspoň jedna nebo dvě kompozice měly odlišný feeling od zbytku CD. Tuto myšlenku SABOT uplatnili jen na konci poslední věci, kde slyšíme oba instrumentalisty zpívat. Podobných výstřelků více a budu vrnět blahem.
Další počin neúnavných amerických instrumentálních světoběžníků, kteří se usadili v Žižkově městě. Basa + bicí = sabot ’n’ roll!
8 / 10
Christopher Rankin
- basová kytara
Hilary Binder
- bicí
1. Dead Line
2. Not Lonely Anymore
3. Tracking
4. Simply Remember
5. Within And Without
6. Pressure
7. Me, Tarzan?
If the Shoe Hits - recordings 1989-2003 (2006)
D.I.O. (2005)
Mission Superstition (2003)
Once Upon A Mind (2001)
120 Months – book & CD (2000)
Go There Do That (1998)
Somehow, I Don't Think So... (1996)
Forbidden 7" (1995)
Vice Versa (1994)
Pam Kray (1991)
Surface Tension (1989)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Cesta / Tamizdat
Stopáž: 36:35
Produkce: SABOT
Studio: Freedimension studio
poměrně unikátní zjev. na české scéně určitě.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.